Do vodíku dnes vkládají velké naděje energetici, dopravci i průmyslníci. Zvláště nízkoemisní vodík vyráběný elektrolýzou za využití elektřiny z obnovitelných zdrojů, se má se stát palivem budoucnosti. Do vodíkového výzkumu ve světě míří velké peníze, v Česku jsou však průmyslové aplikace vodíkových technologií zatím na okraji zájmu.
Jednou z mála firem, která se oboru věnuje, je Leancat – společný projekt majitele Jablotronu Dalibora Dědka a profesora Vladimíra Matolína, experta na materiálové povrchy z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy.
Vodíkový startup, financovaný při rozjezdu ze zdrojů jabloneckého byznysmena, začíná po necelých šesti letech existence nést ovoce. Loni se poprvé přehoupl do zisku a letos přichází na trh s vlastním modelem elektrolyzéru na výrobu vodíku.
„Chopili jsme se příležitosti a vyvinuli vlastní elektrolyzér, jediný původně český generátor vodíku s protonově vodivou membránou,“ řekl Matolín v rozhovoru pro SZ Byznys.
„Zařízení je otestované, spolehlivé a snadno recyklovatelné na rozdíl od konkurenčních produktů, snadno se u něj mění membrány s katalyzátory a další komponenty. Zatím dodáváme menší elekrolyzéry pro výrobu malých objemů vodíku pro medicinální účely,“ vysvětluje Matolín. Zájem je podle něj velký.
„Zařízení jsme uvedli na trh před měsícem a prodali jsme jich zatím asi třicet. Přijímáme další dva pracovníky, abychom mohli uspokojit rostoucí poptávku,“ dodává Matolín.
V plánu je větší výkon
Malé dvoučlánkové elektrolyzéry Leancatu jsou škálovatelné, lze je spojovat do větších a výkonnějších celků. Teď Leancat testuje jednotky o výkonu jednoho kilowattu, schopné vyrobit půl kilogramu vodíku za den. Podle Matolína je však firma bez problémů schopna zvednout výkonnost těchto generátorů až desetkrát.
Pro srovnání – vodíková Toyota Mirai má nádrž na 5,6 kilogramu vodíku, na něž ujede kolem tisíce kilometrů.
Malá zařízení jsou podle šéfa Leancatu jen začátkem. Hlavním cílem je dodávka velkých elektrolyzérů pro výrobu zeleného vodíku ze solární elektřiny. Taková zařízení mohou sloužit jako energetická úložiště. Jak fungují?
Za příznivého počasí se ze zelené elektřiny vyrábí elektrolýzou vody vodík, při nedostatku slunečního svitu se pak z vodíku vyrábí zpětně elektřina. Při procesu sice dochází k vysoké energetické ztrátě, přesto je považován za perspektivní díky tomu, že solární elektřina je za dobrých klimatických podmínek levná a k dispozici jsou vysoké přebytky.
Vodík vyrobený ze „zelené“ elektřiny se má v budoucnu více využívat i v dopravě, počítá se s ním v teplárenství či ocelářství.
„Ve spolupráci s několika českými firmami projektově připravujeme velké, řádově stokilowattové elektrolyzéry pro solární elektrárny,“ říká Matolín. Propojení solárních parků s elektrolyzéry nyní plánuje řada investorů – už proto, že se na tato zařízení nyní nabízejí dotace z Modernizačního fondu. Ve dvou již vypsaných výzvách je na obnovitelnou energetiku včetně vodíkových úložišť připraveno 2,4 miliardy korun.
První elektrolyzér německé výroby chce u své solární elektrárny v moravských Napajedlech spustit ještě letos firma Solar Global Vítězslava Skopala. Podle majitele jde hlavně o ověření nové technologie a získání zkušeností. Podobné projekty však zřejmě budou následovat. Jen ČEZ chystá podle informací z trhu celou řadu výroben vodíku u svých obnovitelných zdrojů. „Elektrolýzu testuje spousta majitelů solárních elektráren,“ potvrzuje Matolín.
Malých zařízení je Leancat schopen dodávat už dnes řádově desítky za měsíc, firma nyní pracuje na zajištění distribuce. Obrat z výroby elektrolyzérů díky tomu podle Matolína bude letos růst až k milionu korun za měsíc. K zisku se Leancat dopracoval už loni, v pátém roce své existence. Výsledný loňský profit zatím šéf firmy nechce upřesnit.
Český vynález čeká na uplatnění
Leancat vznikl původně proto, aby uvedl do praxe výsledky Matolínova akademického výzkumu. Jeho tým má patentovanou technologii výroby speciálních membrán pro katalyzátory palivových článků, které díky využití nanomateriálů šetří drahou platinu, jež se na membrány běžně používá. Projekt získal loni prestižní mezinárodní ocenění f-cell award. Práva k němu patří Univerzitě Karlově, na jejíž půdě se zrodil.
Zakladatelé Leancatu původně počítali s tím, že budou v licenci vyrábět levnější katalyzátory a prodávat je výrobcům palivových článků. Ti o ně ale nemají zájem kvůli vysokým vstupním nákladům na přezbrojení výrobní technologie.
Místo původního plánu nakonec Leancat už před časem prorazil na trh s měřícími stanicemi na palivové články, které dodává do zahraničí, především do Evropské unie. Zatímco měřící stanice se staví několik měsíců jednotlivě podle požadavku zákazníka, v případě elektrolyzerů se firma poprvé dostává ke standardní průmyslové sériové produkci. Kromě toho Leancat pracuje na vývoji vlastního palivového článku na výrobu elektřiny z vodíku.
Matolín stále doufá, že se v praxi postupně uplatní i český vynález levného „štíhlého katalyzátoru“, po němž firma Leancat dostala jméno. Spíše však v elektrolyzérech než v palivových článcích.
„Pokud se dostaneme na sériovou výrobu většího množství elektrolyzérů, mohlo by se nám už vyplatit pořízení výrobní technologie na katalyzátorové membrány s využitím licence Univerzity Karlovy,“ říká. V Česku by se tak podle něj mohly ve spolupráci s domácím průmyslem vyrábět vodíkové generátory levnější než v zahraničí. Navíc by marže z výroby těchto zařízení zůstávala doma.
