Psal se rok 2014, když jsem šel na ministerstvo průmyslu a obchodu s návrhem na vytvoření státních hmotných rezerv zemního plynu. V té době jsem pracoval na Energetickém regulačním úřadě (ERÚ) jako ředitel odboru statistiky a bezpečnosti dodávek a myšlenka vytvoření státních zásob se mi jevila jako vhodná. Kdy také jindy: byla éra nejlevnějších energií a cena plynu byla na historických minimech. Stát však nenašel na vytvoření zásob peníze a argumentoval: „Proč plyn draze uskladňovat, když lze koupit levně na burze?“ A mnozí se dokonce bránili ideově: „Hlavně proboha nezasahujme do trhu, copak vše nevyřeší? Nejsou dokonce bezpečnost dodávek a povinné zásoby přežitek?“ Ne, bezpečnost dodávek nikdy nebude přežitek, a jsem si jist, že vpád Ruska na Ukrajinu nás o tom definitivně přesvědčil.
V posledních dnech jsem myšlenku na vytvoření zásob plynu zaznamenal i od vládních politiků a plně s ní souhlasím. I když se vláda nakonec rozhodla, že se zapojí do společných unijních nákupů a sama plyn objednávat nebude, tentokrát už nikdo nepochybuje, že by bylo dobré mít plyn uskladněný na našem území. Jen takový krok dnes bude stát řádově více než před osmi lety.
Zelené zdroje nejsou sprosté slovo
Nemohu souhlasit, pokud o Green Dealu někdo mluví jako o „mrtvé dohodě“. Základní myšlenkou totiž není jen odchod od fosilních paliv, ale zahrnuje v sobě i onu nepříjemnou energetickou závislost, zejména na Rusku. V kontextu současného dění na Ukrajině je evidentní, že už na vyřešení energetické bezpečnosti nemáme ani „několik krátkých let“, což bylo samo o sobě považováno za přehnaně ambiciózní.
Právě proto a ve vazbě na popisované evropské plány už nestojíme před otázkami, jestli vůbec a případně kolik potřebujeme na budování obnovitelných zdrojů, protože se bez nich zkrátka neobejdeme. Musíme ale začít i u sebe: vyřešit určité historické dogma a uvědomit si, že obnovitelné zdroje nejsou sprostým slovem. Jde naopak o výrobny energií, které už umíme oproti předchozí dekádě dobře využívat, a dokonce i provozovatelé energetických soustav se s nimi naučili žít.
Z hlediska zajištění budoucích dodávek energií je nezbytné, abychom dále rozvíjeli solární, vodní a větrnou energetiku, biometan a „zelené plyny“, naučili se energie akumulovat a podpořili rozvoj dalších nových technologií.
Akumulaci náš úřad opakovaně navrhoval zavést do legislativy, protože je základním předpokladem plného využití obnovitelných zdrojů. U těch, kteří se o její diskreditaci postarali, se nabízí provokativní myšlenka, jestli nebylo jejich posláním přiživit naši závislost na ruském plynu. Pouze široká paleta zdrojů a technologií totiž sníží závislost na jednom konkrétním typu energie.
Nízká cena pramení v jistotě
Jistota dodávek, které vzniknou přímo v Evropě a u nichž bude eliminováno riziko nejistoty z třetích zemí, pak bude mít nepochybně pozitivní vliv na cenu a dostupnost. Nezapomínejme však při tom na fyzikální zákony a nenadřazujme jim regulaci a právní aspekty, což v případě Green Dealu objektivně vždy neplatilo. Evropu, respektive Evropskou unii, proto čeká velký test – a záměrně nemluvím pouze o Česku. Covid-19 a probíhající ruská agrese na Ukrajině totiž způsobily tak nevídané a rozsáhlé problémy, že bychom měli evropskému spojení blahořečit, protože jako malý národ bychom je nezvládli řešit sami.
Aby nedošlo k mýlce, i společné evropské hledání nového dodavatele plynu je pouze dočasné, protože to přirozeně bude znamenat znovu další závislost. Je nezbytné nalézt řešení, jež pro nás a naše potomky zajistí trvale bezpečné dodávky energií. To ale bude možné pouze úplnou eliminací dodávek energií a energetických komodit ze třetích zemí. Zdá se to nemyslitelné? A nebyla v předcovidové době také spousta věcí nepředstavitelná?
Uhlí budoucnosti
Cestou je vodík. O tom, že lidstvo zachrání nejlehčí chemický prvek, už psal Jules Verne. Pokud si přečtete jeho Tajuplný ostrov, mluví o vodíku jako o „uhlí budoucnosti“. Já této myšlence věřím čím dál více. Vzhledem k tomu, že vodík nabízí násobně více energie než ostatní paliva, a navíc neobsahuje onen odpudivý uhlík, zdá se v jeho případě současně vyřešen i rébus dekarbonizace. Ale zatím není.
Je proto třeba násobně více investovat do vědy a výzkumu, do rozvoje energetických soustav, které s vodíkem zatím ve velkém pracovat neumějí. Pokud může EU denně posílat miliony eur za plyn do Ruska, jimiž je následně financována agrese na Ukrajině, můžeme stejné peníze investovat do budoucnosti nás a našich dětí. Je to šance. Nejenže ji nechceme promarnit, ale už si to ani nesmíme dovolit.
Nastal čas nastavit nekompromisní zrcadlo těm, kdo prosazovali bizarní a populistické názory o solárních baronech, těm, kteří nabízeli „bezpečí“ díky dlouhodobým kontraktům na ruský plyn, a těm, kteří pravidelně kritizují drahý provoz energetických soustav.
Nezapomínejme na to, kdo a proč tyto myšlenky prosazoval, ale vypořádejme se konečně s touto minulostí. Neustále si na něco stěžovat a něco kritizovat je tak trochu český syndrom. Ale uvědomme si, že vyřešit, čím budou jednou svítit a topit naše děti, je výzva, před níž nemůžeme uhnout.
Autor: Petr Kusý
Zdroj: www.e15.cz
